Čarodějky z Alleanu
Kapitola I
Slunce se opíralo do písku a s naprostou pravidelností odměřovalo každým paprskem minuty jeho života. Zašátral rukou ale k jeho překvapení nenahmatal chladnou ocel svého meče ale horký písek. Pokusil se vstát a rozhlédnout se… Spatřil jenom pláž táhnoucí se od mlhou zahalených vrcholků daleko k jihu.
Nikdy předtím nic takového neviděl… Podivné stromy a na nich zvláštní tvrdé kulovité plody. Hmm… Pomyslel si, že jeho loď asi ztroskotala. Chvilku šátral v písku až našel roh a potom druhý. Ano, byla to jeho přilba, kterou měl už ve slavné bitvě v Gorogových lesích. Trochu ji očistil od písku a vydal se na jih.
Cestou nalézal mrtvoly svých druhů… A také jeho zbroj si k němu postupně našla cestu, ale nosit se nedala byla celá od písku. Nesl ji na zádech a doufal že najde cestou pitnou vodu. To spalující horko bylo neúnosné. Otíral si zpocenou tvář a nohy se pod tíhou jeho mohutného těla a zbroje bořily do písku. „U všech Vikingů a velkého Thora co je tohle za končinu?“ Nadával si pro sebe a cestou se snažil z vousů a vlasů vytřepat písek. Vzhlédl k obloze a spatřil zvláštní rudo-zlatou záři vycházející odkud si ze severu…. Nikdy nic takového neviděl a tak, jako vždy, zanadával kam se to dostal a stačil proklít každou živou duši na kterou by narazil. V očích se mu zalesklo a zrychlil krok. Pár sáhu před ním ležel v písku těžký obouruční meč bohatě zdobený, zlatem a diamanty vykládaná rukojeť čekala až ji uchopí svou silnou paží. Byl to perfektně vyvážený meč od Mistra Kahna… který dostal když opouštěl mys a chystal se na moře. Byla to snad jediná věc která ho potěšila. Proklatě, bez toho meče byl jak bez ruky.
Očistil ho cárem rukávu mrtvého a přeleštil ostří až se zlověstně zalesklo proti slunci. Jeho severské oči plály hněvem a touhou po krvi. Vždy byl válečník a věděl že nebezpečí se skrývá všude. Chvilku hleděl na Lotara, na jeho mrtvé tělo. Váhaní ustoupilo a tak mu strhnul z krku amulet boha Thora.
„Už ho nebudeš potřebovat příteli“ Nasadil s amulet na krk a v duchu prosil Thora o sílu. Otočil se a vydal se směrem do houštin k severu odkud vycházela ona tajemná záře. Prales byl neprostupný ale jeho meč si hravě poradil s každou křovinou, a pro něj to byla skvělá možnost trénovat s mečem na boj o kterém věděl že jednou přijde. Po několika hodinovém pochodu uslyšel zurčení vody. To byla neklamná známka toho že ve vnitrozemí musí být sladká voda a tak změnil směr a šel po zvuku. Něco není v pořádku říkal si… Jeho vycvičené instinkty mu říkaly že ve vzduchu visí cosi zlého. Přikrčil se a zaposlouchal se. To zvláštní šustění mu bylo povědomé. A tušil předem co spatří až odkryje houštinu. Na skalnatém výběžku pár sáhů od padajícího vodopádu seděl tvor připomínající Draka. Roztažená křídla monumentálně dokreslovala beznadějnou situaci polomrtvé dívky ležící pod nohama obludy. Hleděl na obludu a na tu dívku… Vrátil se o kus zpět a posadil se na kámen. Drak si ho naštěstí nevšiml, věnoval se jakési činnosti v trávě. Přemýšlel…. Neměl chuť se plést do cizích věcí, ale jak se dostane k vodě když je tam ten Drak? A navíc měl hlad… A Drak pečenej na uhlí je moc dobrej…
Dívka byla přivázaná k zemi lanem. Usoudil že to bude asi oběť nebo trest za nějaký skutek.
Nuže bude se zachraňovat ve jménu cti, ošacení a hladu. Polapil meč a zakřičel: „U všech Draků jdu si pro tebe!“ Přeskočil trhlinu a instinktivně se vrhnul pod Nohy Draka, věděl že tam nemůže Drak plivat oheň. Ale ouha… Dráček se nenechal vyvést z rovnováhy… A vytasil dráp směrem ke Kronusovi. Ajaj pomyslel si, chybka se vloudila, neuvědomil si že tenhle Drak není ze Severu, a tak nešíří smrt pomocí plamenů.
Než stačil zareagovat Drak ho sevřel v Drápech a zvedl ho úctyhodných pár sáhů vysoko. „Ty máš ale tlamu Dráčku“ Zabručel když koukal na ostré zuby připravené zbavit ho problémů které měl v hlavě. Drak se rozmáchnul a Kronus se stačil zachytit o větev stromu, bleskurychle vytáhl malou sekerku a zatnul ji do kmene. Potom se vyhoupnul na větev a když se Drak otočil držel už v ruce Meč. Drak otevřel Tlamu a on seknul…
Otevřela oči a mžourala proti paprskům slunce prosvítajícímu mezi stromy. Nemohla se pohnout ale věděla že Drak tu není. Necítila ho. Zavřela oči a snažila se koncentrovat energii. Droga ještě působila, ale účinek vyprchával a tak se soustředila jak jenom to její síla ještě dokázala. Náhrdelník z bílého kamene začal zářit. Těžce oddychovala a její sněhově bílá pokožka se napínala hruď měla vypnutou a v očích jí vytryskla slza. Její boj s provazy byl u konce.
Provaz zuhelnatěl a rozpadl se v prach. Vyčerpání bylo obrovské a tak ležela a těžce oddychovala. Její tunika byla potrhaná od Draka a na jejích stehnech byl šrám od krve. Přiložila na něj ruku a rána se zacelila. Nemohla pohnout hlavou, její černé vlasy v zemi pevně držela dýka. Dýku vytáhla levou rukou a v jejích nádherně modrých očích se zračila naděje, má i malou zbraň. Nechápala sice co se stalo že ještě není po smrti ale rozhodla se tuto šanci nepromarnit. Ucítila příjemnou vůni. Nedokázala určit z kterého směru jde ale co věděla přesně bylo že takhle krásně voní jenom pečené maso. Energie která by přišla vhod a ještě k tomu pečené maso. Ale uvědomila si že tu asi není sama a je třeba se mít na pozoru.
Když sebrala dost sil pokusila se posadit. Ale ouha… Posadila se a hleděla přímo z očí do „očí“ obrovskému meči, jehož ostří si jemně pohrávalo s její jemnou bílou pokožkou a jasně dávalo najevo že každý špatný pohyb bude krutě odměněn. Zvedla oči a pohlédla na obrovskou postavu vousatého muže ve stříbrné zbroji. Na jeho hlavě se leskla přilba a její Rohy proti slunci připomínaly dračí dech. Kdo jsi? Zeptala se? Kronus pootočil hlavou a změřil si dívku pohledem. Kronus… odvětil, válečník a syn boha Thora. Kde je Drak? Optala se dívka… Pozval jsem ho na večeři, zašklebil se Kronus a sejmul meč s hrdla dívky. Můžeš se přidat zvolal odcházejíc směrem za tou lahodnou vůní.
Slunce pomalu padalo za obzor a záře měnící barvy od zlaté po rudou začínala nabírat na síle. Pralesem znělo množství zvláštních a tajemných zvuků. Ale to co Kronuse nenechávalo klidným byl zvláštní zvuk vycházející z nitra pralesa. Zvláštní hluboké tepání, jako když pod zemí duní temné Gongy… +++
Povečeřeli mlčky. Kronos se pak ještě vydal pro dřevo na oheň. Nebyla zima, ale světlo a žár plamenů navozuje, sice pochybný, ale přece jen pocit bezpečí. Chtěl ještě neznámou dívku trochu vyzpovídat a zjistit, kde vlastně je, ale když se vrátil už spala. Vypadala hrozně křehce jak tam ležela schoulená do klubíčka, s tváří poznamenanou únavou a prožitou bolestí. Rozhodl se, že ji nebude budit. Koneckonců se jí může na vše zeptat ráno. Teď v noci už stejně nechtěl nikam chodit. Usadil se zády opřen o kmen stromu a do klína si položil meč. Chtěl zůstat vzhůru a hlídat, ale brzy i jeho přemohla únava.
Když se probudil, čekalo ho nemilé překvapení. Dívka byla pryč. Zbyly po ní jen nezřetelné stopy v písku. Kronos ve vzteku udeřil pěstí do kmene stromu. Tohle nečekal. Zlobil se sám na sebe. Měl tu holku pořádně zmáčknout už večer a dostat z ní co nejvíce informací. Chvíli přemýšlel nad tím, že ji bude pronásledovat. Pak si ale uvědomil, že její stopy míří k Jihu. Tam on přece míří také. Rozhodl se, že půjde po jejích stopách, protože ona, na rozdíl od něj, zřejmě věděla kam jde. Chvíli přemýšlel, do čeho nabere vodu. Nemůže přece vědět, kdy zase narazí na potok…Dospěl ale k názoru, že pokud půjde po stopách té neznámé, tak se k nějaké vodě dřív nebo později dostane. Ona s sebou přece taky žádnou nenesla. Maso které zůstalo po včerejší hostině se bude výborně hodít jako proviant na jeho dlouhou cestu.
Zprvu postupoval docela rychle, ale čím víc se zakusoval mečem do nitra pralesa, tím neprostupnější houštinou se musel prodírat. Kolem poledne ještě ke všemu ztratil stopu. Chtěl se kus vrátit a pokusit se ji opět vypátrat, ale zjistil, že prales dokonale zahladil i jeho stopy. Při pátrání by se určíte ztratil. Pokračoval tedy přímo kupředu, v naději, že narazí na nějaký kopec ze kterého by se mohl trochu porozhlédnout a určit směr. Cestou ho provázel křik ptáků a jiných zvířat, která neznal, ale za celou dobu neviděl jediného živého tvora.
K večeru opět uslyšel gongy. Teď byl ale hlouběji v divočině a zvuk byl mnohem silnější. Chtěl si na noc opět rozdělat oheň, ale zjistil, že nemá čím. Vše v jeho okolí bylo tak prosyceno vlhkostí, že ani nemělo smysl se o něco takového pokoušet. Šel tedy dál, dokud alespoň viděl na cestu. Ve stínu pralesních velikánů se však stmívalo rychle. Když už si říkal, že nemá cenu pokračovat dál, narazil na mýtinu. Na jejím opačném konci se tyčila skála. Ve zbytku světla stačil zjistit, že na jejím úpatí se černá vchod do jeskyně. Vydal se tedy k němu. Rád by jeskyni prozkoumal, ale bez pořádné louče… Usadil se tedy poblíž toho temného otvoru, alespoň shora chráněn skalním převisem. Protože za celý den neviděl živou duši, dospěl k názoru, že je tu celkem bezpečno a uložil se k spánku.
Nespal ale dobře, celou dobu jej mořily noční můry. Zdálo se mu, že ho někdo pronásleduje a on utíká neznámo kam, pod nohama se mu náhle otevírají průrvy a uši mu drásá šílený smích. Probudil se zborcený potem. Najednou měl intenzivní pocit, že tu není sám. Postavil se zády ke stěně a očima se snažil proniknout tmou. Zahlédl nějaký záblesk…že by oči? A další. Najednou se zvedl vítr. A pak zahlédl přízračný stín. Řítil se k němu. Těsně před střetem Kronus instinktivně uhnul do strany a seknul mečem. Zasáhl ale jen vzduch… Dostal ránu do ramene…a pak do boku…Útočníka ale neviděl. Kolem něj poletovaly jen nezřetelné stíny. Máchal mečem, snažil se je zasáhnout. Marně. Kolem něj se rozpoutal šílený kolotoč. Trvalo to nekonečně dlouho. Když se začalo rozednívat, už padal únavou. Najednou se odněkud ozval pronikavý skřek. Stíny jako by se poděsily. Otočily se a prchaly přes palouk do stínu pralesa. Uslyšel dusot mnoha rychle se vzdalujících nohou. Padl na kolena a zhluboka oddechoval. Neutrpěl vlastně žádná zranění, jen několik modřin, ale cítil se hrozně. Navíc měl žízeň. Chvíli ještě seděl opřen o skálu a pak se vydal hledat vodu a něco k jídlu…
Probudila se ještě před svítáním. Viděla, že její zachránce spí. To je dobře, neměla náladu na nějaké vysvětlování. Co nejopatrněji, aby ho nevzbudila, se zvedla a vydala se na cestu pryč. Ona má teď ještě spoustu práce. To co jí udělali nemůže zůstat nepotrestáno. +++Probudilo ho slunce… Neváhal a ustrojil se do zbroje, potom co v noci zažil byl rád že je den. Vydal se dál k Samuatské pahorkatině a cestou s rukou připravenou u pochvy svého meče přemýšlel jak co nejlépe provést jeho plán… Postavit loď není nic levného ani snadného. A on ani na minutu nepřipustil možnost že by snad v téhle divné končině zůstal. Cesta údolím utíkala rychle a Kronus udržoval tempo. V údolí viděl město, a pomyslel si jak výborný nápad byl sledovat stopy tajemné čarodějky. Na Kronuse dolehla potřeba peněz a věděl že ve městě bude jistě mnoho možností jak se k nějakým dostat.
Brána byla těžká a město bylo evidentně celé opevněné. Městem protékala jakási řeka a Kronus na ní spatřil spoustu obchodních lodí. Hmm… Odkud asi pocházejí pomyslel si. A tak zabušil na Bránu… Strážný si ho měřil nedůvěřivým pohledem. Kronus pochopil situaci docela dobře a tak zašátral v torně a se Širokým úsměvem bodrého chlapíka podal strážnému dvě zlaté. A strážný jakoby nic odešel od Brány a Kronus vklouznul do města. Věděl že to bylo poslední oběživo které měl ale bral to jako nutné zlo které se může ve městě zúročit.
Šel po hlasech které byly stále zřetelnější… Až došel k přístavu kde ho vítal Nápis „Hostinec u Mrtvého muže“
Vrazil do dveří a s úsměvem se vrhnul do davu a našel si svůj stůl. Ten byl obsazen pocestným který už měl nad Míru. Kronus muže zvednul pravou rukou za nohu a z muže vypadl zlaťák který si Kronus ihned vzal. A poté zvedl muže do výše očí a řekl mu že doma ho už jistě čeká žena, nato muže odhodil směrem ke dveřím a pohodlně se usadil. Pozornost kterou si tím získal zanechala dojem i na hostinském který se okamžitě dobelhal ke stolu. „Jak vám mohu posloužit?“ Zeptal se úlisně. Kronus se optal co je za dva zlaté. Hostinský mu řekl že Polévka, horké jídlo a jeden korbel Piva za zlaťák a za druhý nocleh do rána s vydatnou snídaní.
Kronusův Proviant se krátil a on začal dumat jak se dostat k nějaké zlatce. V Lokále se stal Kronus středem pozornosti, nikoho tak velkého jako on tu asi ještě nikdo neviděl. Což vzbuzovalo respekt… Po nějaké době si k němu přisedl starý Elf… Napadlo ho že je to skvělá příležitost jak se něco dovědět a tak se dal s mužíkem do řeči.
Povyprávěl mu svůj příběh a mužík mu začal objasňovat jeho situaci. „Dívka kterou jsi zachránil cizinče, patří k cechu který si říká Čarodějky Lůna. Když ale povstal Lord Kelnor z ohně krve a železa byl řádu konec. Řád chránil Zem, ale Lord Kelnor zničil Královskou Armádu a díky své temné síle téměř zničil Řád. Udělal jsi velkou chybu válečníku… Lord Kelnor bude chtít i tvou hlavu. Kronus tiše naslouchal a pak si vzpoměl na ty tajemné zvuky a záři… To je Mampang… Odvětil mužík. „Pevnost stará miliony let, leží hluboko v zemi, postavila jí rasa která žila pod zemí dřív než Slang sestoupil na Zem. Praví se že je živá a čerpá sílu ze země.
Ty Gongy jsou duše tisíců mrtvých válečníků kteří budují pro Kelnora magickou Váhu aby on mohl starou Rasu Probudit k životu a stát se tak nejmocnějším Mágem a vládcem. Tisíce démonů po celé zemi hledají čarodějky A duše k zotročení. Ale do Kharé se zatím nedostanou… Slangova věž je zatím dost silná. Mužík vstal a podíval se na Kronuse. „Musíš ji najít, jinak oni přijdou“ otočil se ke dveřím a odešel z Lokálu. Seděl a hladil si vous mlčky přemítající o tom co se dozvěděl. Byla už noc a tak Hostinský doprovodil Kronuse. Do pokoje. V noci ho párkrát probudil žebrající Goblin pod oknem ale Kronus vykoukl z okna a Goblin utekl. Ráno ho probudil hluk města a on si připadal silný po vydatném jídle a po dlouhých měsících na moři a pod nebem mu spánek v posteli přidal ztracenou jistotu a sílu.
Kráčel městem až došel na náměstí kde stál Ring a na něm tlustý mužík s růžolícím výrazem ve tváři. Který vykřikoval do davu že ten kdo porazí jeho šampiona holýma rukama odnese si rovných sto zlatých. Kdo se nebojí položit svůj život vykřikoval… Kronus ucítil šanci… Sto zlatých stojí za to. Kdo se mu tak může postavit v celém davu byl Kronus jako OBR. A to také nezůstalo bez povšimnutí, dav ho hnal na podium… A tak Kronus sundal zbroj a připravil se na boj. Jaké bylo ale jeho překvapení když do Ringu vstoupil Kroll. Téměř o dvě hlavy větší než Kronus a tak tři metry na výšku. Kronus polknul na prázdno a dumal jak na tu horu masa. Kroll začal řvát mohutným hlasem a rozeběhl se proti … Kronus vyčkal a na poslední chvilku uhnul Kroll svojí vahou doběhl až na okraj Ringu. Kronu toho využil a jak zkušený válečník využil Nemotornost Krolla. Skočil mu na záda a trhnul vazem. Kroll byl mrtev. „Silnej ale tupej“… zamumlal Kronus. Dav zcela utichnul, a tlustý muž nevěřícně zíral na mrtvé tělo Krolla. Kroll nebyl válečník, byl v zajetí a tak nedokázal svou sílu používat. Dav se probral z šoku a začal skandovat jeho jméno, byl první člověk který v tomto Ringu vyhrál. A tak jeho jméno rasa a stav budou zapsány na tabuli v Ringu vedle těch nejlepších. Okem pohlédl a viděl nějakého Trolla, mocného Elfa, a dokonce Gnóma… A on byl první člověk který dokázal v Ringu porazit obra. Pýchou se nadmul a upocený Baron Sukumvit mu předal měšec.
Šel dlouho než našel to co hledal. Za vysokou zdí vlevo od velkého Ořechu stála honosný dům se zlatým nápisem, „Zbrojířství a klenoty“ pod tím hlásal nápis: Orefeus pradus quatum ideres sota. Vešel dovnitř a sluha ho usadil na zlatem vyšívanou pohovku. Nějaký čas čekal, až se ve dveřích ukázala dívka a přisedla si k němu. Řekl jí oč má zájem a ona ho požádala o zálohu, rovných 30 zlatých. Zmizela za saténovým závěsem. Kronus jedl ovoce které bylo na stříbrném tácu a čekal… Nerad čekal a tak alespoň znovu přemýšlel o příběhu který slyšel od onoho mužíka v hostinci.
Do pokoje vstoupil muž a představil se jako Ondor, královský zbrojíř. „Vítám vás u nás slavný válečníku“ Začal frází… „Není to běžné ale chtěl jsem vás osobně poznat, málokdy se stává že si u nás někdo objedná tak drahé zboží. Doslechl jsem se že jste porazil Krolla.. Máte můj obdiv. Dovolte abych vám osobně ukázal vaši novou zbroj.“ Odvedl Kronuse dozadu. Ustrnul, na stavovém kříži stála nádherná tepaná a zdobená zbroj. Ruční štít s tepaným K a středně těžké brnění které bylo doplněno o kovanou suknici. Drátěná košile byla snad ta nejjemnější kovářská práce kterou viděl. Přesně jak chtěl helma měla otvory které byly připraveny na to až ze staré helmy připevní rohy. Nádherný těžký meč ozdobený trhacím ostřím u rukojetě a spodně tepanou částí čepele. Bodce na ramenou mají naprosto přesný úhel pomyslel si.
„Je to ta nejlepší zbroj vážený pane která se dá sehnat je vyrobena z nejlepšího kovu. Je nám líto že jste čekal na helmu ale kovář ji musel upravit jak jste si přál. Zaplatíte padesát zlatých.“ Kronus zaplatil a vyšel v nové zbroji ven. Cítil se skvěle… Konečně našel půdu pod nohama. Věděl co musí udělat, sehnat zásoby a najít svou čarodějku.
Její kroky a ozvěna se slévaly v jedno. Chodba paláce byla potopena v šeru a ona věděla co musí hledat. Vzpomínala na časy kdy se po chodbách proháněla její malá sestřička a kdy slunce svítilo do oken. Zastavila u okna kterým pronikal chladný vzduch a pohleděla na zahradu paláce. Stromy bez listí a bledá tráva. Vítr se proháněl po stráni a občas rozhoupal pavučiny v paláci. Když byla malá tak si hrála na stráni za palácem s Kenyou… Její matky to rozčilovalo ale ona z toho měla radost. Bylo to takové malé zvířátko, někdy měla pocit že jí rozumí. Vzpomínala jak si s ní hrála, vždycky když jí nechala vznášet nad trávou byla Kenya šťastná. A ona taky, nevěděla co se stane a bylo jí to jedno. U potůčku byl vykotlaný Dub, ale to věděla jen ona a její malá sestřička, Dub měl velké kořeny které sahaly až do průzračně čirého jezírka. A pod kořeny které byly pod vodou byla dutina kterou se dalo dostat do stromu a vylézt vnitřkem až do koruny stromů. Kde sedávala se svojí sestřičkou a pod paprsky letního slunce pozorovala krajinu. Měla tu svůj klid a štěstí, ona Kenya a sestřička.
Chladný závan ji přivál vzpomínku na den kdy do paláce vtrhla armáda vojáků Lorda Kelnora… Armáda která nešla zabít, byla již dávno mrtvá. A s každým dalším mrtvím byla větší a větší. Pamatuje si na ty rudé oči a plameny které v nich plály. Plameny které spalovaly vše… Černý kov který se zatínal do hrdel a který ukončil život její sestřičce. Běsnění které se prohánělo po paláci a na které neplatila žádná kouzla, protože smrt má své zákony. Slyšela ten nářek, věděla co se děje ale v té Koruně větví se jí přece už nemůže nic stát…
Cestu znala dobře a tak po paměti seběhla po schodech a přelétla zbořenou část odpočívadla. Klika byla chladná a zanešená prachem. Otevřela dveře a vkročila do sálu, kráčela středem k oltáři na kterém ležel zlatý had. +++
Pokračování možná příště....
