Olej I.
Kapitola první
"Dobrý den..." Vám také doktore... Šel dál chodbou, napadlo ho jestli je vůbec den a kolik může být hodin. Nedokázal to ani odhadnout. Zabočil do servisní chodby a vklouznul dveřma s nápisem "nepovolaným vstup zakázán" do útrob servisní a technické části komplexu.
Oddechnul si, měl tady klid. Kamery v této časti zařízení instalovány nejsou. Přišoupl si rezavou stoličku a postavil na ni termosku s kávou a rádio. Otřel si ruce o monterky a zapnul rádio. Pět let už hrálo to samé. Cpsl neměl potřebu vysílat něco jiného a emocionální potřeby personálu mu nic moc neříkají. Hudba to byla rychlá, něco v latinskoamerickém stylu. Informace z rádia čerpat nešlo. Cpsl je zděloval pomocí intercomu. Strašně moc si přál aby z rádia zazněl hlas, jedno jaký. Měl pocit že se z toho zblázní ale po pár letech zjistil že rádio i když hraje to samé vyvolává dojem hřejivého pocitu intimnosti. Rozhlédl se a vytáhl cigaretu, i zde jsou senzory ale on je dokáže vyřadit z provozu na malou chvilku aby to cpsl nezjistil. Vytáhl z kapsy monterek prášek a nechal ho padat na hladinu hrnku s kávou. Seděl a pozoroval asi 15 metrů pod sebou lesklou hladinu vroucího oleje. Olej byl odčerpáván podle potřeby do pístů v 54 patře podzemního komplexu kde se vyráběla energie. Olej se poté vyčistil a byl přečerpán zpět do zásobníku nad kterým seděl. Stokrát ho už napadlo že kdyby cigaretu odhodil dolů bylo by po všem. Od doby kdy vešel do komplexu naposled ho to napadlo mnohokrát. Ani jednou ho tehdy nenapadlo že už se odsud nevrátí. Měl fotku své ženy ... na stolku ve své ubikaci, otočenou k severní stěně tak aby na ni nedohlédla kamera cpsl.
Už na ni nekoukal, protože už nevěděl jak se vlastně pláče. Jediné co ho posledních pár měsíců dojímalo bylo jak se snažil cpsl vyvolávat dojem naprosté normálnosti. Ostrůvek neslyšících uprostřed pekla. Celé to vypadalo naprosto absurdně ale většina vědeckého personálu tu hru s cpsl hrála. Byla to bariéra mezi normálností a šílenstvím. Sám pro sebe tomu říkal holčičí totalita. Jako vždy už pět let se podíval na holé zápěstí... Hodinky na něm nejsou. Nikdy tam nejsou. Jsou zakázané. Nezvladatelná touha vědět kolik je hodin zcela přerušovala pocit zvědavosti jak to vypadá tam nahoře. Cigaretu nikdy neodhodil, nevěřil totiž. Pozoroval oharek a pomalu ho típnul, zvednul se a vzal si nářadí. Podíval se do zprávy a zjistil že je uvolněné těsnění v sektoru 15 na pístové matici. Napodobenina jemného ženského hlasu vycházejícího z Laboratoří začala jako vždy odpočítávat testovací sekvence. Znal to nazpaměť, ozvalo se číslo subjektu, číslo testu, pořadí, sekvence, nastavení hodnoty zátěže. Pak následoval sled pokynů k testu. Několik málo explozí, nářek a smrtelný chrapot. Pak se ozvalo několik výstřelů automatických dokončovačů. Test byl u konce. Subjekt selhal. Melodický hlas cpsl oznámil spuštění další sekvence a tak to šlo celé dny.
Vrátil se k rádiu a otočil volume na maximum. Natáhl si rukavice a po servisním ocelovém schodišti sestoupal až k pístové matici. Netrvalo dlouho a pot mu začal stékat po tváři, olej zahříval vše kolem až se vzduch třepetal. Jak sestoupil níže cítil pod nohama zlověstné dunění pístů o 54 pater níže. Nikdo by tam nepřežil ani deset vteřin. Zajímavá myšlenka napadlo ho. Vzal klíč a začal uvolňovat matici, z dálky se ozíval dětský hlas holčičky, byla to jen imitace. Začal další test. Další strašná smrt pro blaho milionů, další video, další záznam. Další položka v seznamu cpsl. Matice se nechtěla hnout, na ruku mu vystříkl horký olej. Vzal hasák a a zatáhnul za pojistnou fazetu. Nasadil pneumatické kladivo a trhnul. Matice podlehla jeho brutální síle a odporoučela se pryč. V zubech měl připravený šroubovák, obratně a s naprostou jistotou člověka který dělá věci z lásky ke své práci přehodil elegantně šroubovák do volné ruky a zastrčil ho do uvolněného prostoru. Nohou přišoupnul bednu s novou pojistnou maticí a vytáhl ji. Začal si pískat melodii a práce už šla hladce. Nasadil matici, pohladil lesklou chromovanou plochu obřího pístu jako by to bylo krásné ženské tělo rozpálené horkým letním sluncem, ustoupil a zapnul bezpečnostní spínač. Píst mohutně zaúpěl jak se do něj vléval život a začal plnit svou práci.
"Subjekt číslo 156982 selhal, záznam proveden. Spouštím sekvenci testu 1453" Podíval se do té hloubky pod sebou, konce nedohlédnul. Vrátil se zpět na plošinu a zapálil si cigaretu. Byl od oleje, spocený, umazaný. Ale žil a byl malinko svobodný. Kráčel chodbou kolem laboratoří do jídelny na oběd. Zastavil se u jednoho okna a pozoroval uvnitř malé děti jak sedí a pozorují velkou obrazovku ze které k nim hovořil melodický a jemný hlas cpsl s tváří krásné mladé a vlídné ženy. Měla modré oči, světlé vlasy, výrazné řasy a jemnou bílou pokožku. Nikdo nevěděl co jim cpsl říká. Skupina vědců která to věděla se nesměla s nikým s personálu komplexu stýkat. Děti sedí a upřeně bez jediného pohybu naslouchají. Šest až devět let průměr odhadoval, srovnával se svou dcerkou která zůstala tam nahoře. Nemohl u průzoru stát, pozorovala ho kamera. Ani nemusel, pět let každý den chodil kolem a pokaždé zahlédnul to samé. Zmocnil se ho strašný pocit nenávisti, bolesti, lítosti, krutosti a bezmoci. Ta strašná představa kterou v sobě nosil ten pocit že ví co se tam odehrává ta představa která mu do očí vháněla slzy a která ho nutila myslet si že to nemůže být pravda. Prošel kolem vstupních dveří laboratoře s namalovaným srdcem růžové barvy. A zatočil do levé chodby k jídelně. Vzal tác přešel k oknu a vložil ho do malého otvoru. Tác se vrátil zpět s porcí jídla. Usednul k jídlu a nevšímal si svého okolí. Občas někoho slušně pozdravil nebo odpověděl na vlídný pozdrav. Seděl, jedl a po dlouhé době zjistil že přemýšlí nad něčím naprosto nemyslitelným .......
