Olej III.
Kapitola třetí
"Prosím otevřete oči Arture, uvolněte levou paži a sledujte detektor levé sítnice" Probudil se, uvolnil ruku a biometrická injekce se vysunula z jeho paže ven. Zakašlal a zahleděl se do světla.
"Tělesné funkce standardní, vaše pokožka vykazuje nízké PH. Vaše koupelová směs bude upravena. Snídaně je připravena, pracovní zpráva číslo Qc-148/5B připravena." Ozvalo se cvaknutí a dveře pokoje jsou odemčené. Osprchoval se a zasednul snídat, pročítal zprávu a letmo zahlédnul v kolonce sektor číslo 1. Zakuckal se a prohlédl si zprávu ještě dvakrát. No nemohl tomu prostě uvěřit. Sektor jedna se nalézá těsně pod povrchem. A několik pater nad řídícím centrem Cpsl. Nemyslel na nic určitého ale takhle těsně k povrchu se nikdy nedostal. Začal uvažovat... Něco se děje. Za celou tu dobu co je tady neslyšel o tom že by cpsl někoho poslal do sektoru jedna. A podivnostem nebyl konec. V detailu stálo: Přepážka tři až osmnáct kontaminována. Opatření: Iztolace prostor, karanténí zóna. To znamenalo že má definitivně zablokovat přístupové koridory komplexu. Pokud to udělá už se nikdy nikdo nedostane z komplexu ani do něj. Nikdy. Otázka ale stála jinde. Proč až teď. Pokud je situace tam nahoře tak kritická proč se k tomu rozhodla cpsl až teď? Téměř po pěti letech? Jeho myšlenky, je jich tolik a tančí a tančí. Nedává to přece žádný smysl. Veškerý personál je neustále monitorován, kamery, odposlechy, bioimplantáty. Nikdo nepohne rukou aniž by o tom cpsl okamžitě nevěděla. Nad to jsou Laboratoře a samotný komplex vybaveny vnitřním bezpečnostím systémem. To znamená jediné. Ohrožení není vnitřní ale vnější. A co by asi tak mohlo komplex ohrožovat z venku, když tam není vůbec nic a nikdo. Kráčel chodbou k elevátoru.
Elevátor se pohyboval velice rychle a cesta nahoru trvala necelé dvě minuty. Když člověk uváží že se jedná o nějaké dva kilometry, byl to celkem fofr. Vešel do chodby a zastavil se. Byla to jiná chodba, byla popsána mnoha nápisy. Prostor byl osvícen červeným světlem a všude byl nepořádek. Prázdné barely, různé obaly. Zvednul malou trochu rezavou plechovku, byly to Fazole Heinz. Ta zatracená plechovka vyvolává vzpomínky. Přemýšlel na kterém regále stála, kdo si ji koupil a jak se dostala až sem. Asi nějaký údržbář v době kdy .. Než se to všechno stalo. Šel pomalu dál. Neslyšel žádné hlasy počítače, byl tu absolutní klid a ticho. Ani písty ani nic jiného. "Umírám ale stále miluji" "Nedělej to, prosím nedělej to" "Ty nevíš co děláš ... !!!!" "Krtek snědl svět" "Prosím zemři se mnou, pro ty co žijí" Šel dál chodbou a četl podobné nápisy. Došel k uzávěrům a začal vytahovat svařovací soupravu. Pozoroval hořák a mlčel. Když to neudělá zemře, nic se nezmění přijde další a tak dále. Ale kolik času cpsl má? Kolik lidí musí zemřít než někdo zažehne oheň, nebo než pravda prosákne až tam dolů? Zažehnul plamen. "Krtek snědl svět" "Nevíš co děláš" Znělo mu to v hlavě, co když je všechno uplně jinak. Slunce, voda, vzduch, život. Věděl to, tušil to, cítil to. Je tam, tam venku. Vypnul plamen a postavil se. Šel k přepážce a položil na ni ruku v naději že se něco stane. Zapálil si cigaretu. Možná je to jeho poslední až se dotkne uzávěru. Zavřel oči a tajil dech, Renata. Myslel na Renatu, zapoměl co je venku, zapoměl na tisíce lidí dole, na písty na testy na smrt. Myslel na Renatu a na její dotek, teplo jejích dlaní a průzračné oči. Na její dech na všechno. Poprvé za tolik let plakal, šel chodbou a četl vzkazy. Jedna slza za druhou dopadala na potemnělou chodbu. Vrátil se a zažehl hořák. Dal se do práce. Jedna přepážka za druhou se pod jeho rukama měnila v nepropustnou hradbu, navždy zamčený trezor. Tančící plameny mění komplex na obří sarkofág a on je ten vykonavatel.
Dokončil co začal. 18 přepážka podlehla. Už žádné další nápisy, vzkazy už žádná další smrt. Už žádná další naděje. Holčičí totalita, zasmál se a utřel si obličej do ubrousku. Spáchal ten nejhorší zločin proti lidskosti výměnou za své štěstí. Nevědomost je sladká jako Nugát. A báječně chutná, tak proč číst příbalovej leták a zkoumat co v tom Nugátu je. Nastoupil do elevátoru a pozoroval patra. Zastavil a vešel do šedé krásně prosvětlené chodby, podíval se do kamery, na lidi kteří chodí sem a tam nosí papíry a pracují jak jen to jde. Vnímal hlášení o testech. Všechno co se kolem dělo je už navždy, on je první který se vrátil ze sektoru 1. A nikdo o tom nevěděl a nikdy vědět nebude. Má teď s Cpsl takové malé tajemství na smrt a na smrt. Naposledy se rozhlédl a vešel do svého pokoje. Konečně "doma" pomyslel si. Vešel dovnitř a na stolku stálo rádio hrající stále to samé a vedle něj byl dort s 18 svíčkama. Udělalo se mu zle, jak perverzní to je, za každou přepážku jedna svíčka. Chvilku seděl a pozoroval dort, dal se do jídla. Dort byl vynikající, stejně tak sladký jako myšlenka na setkání s Renatou ....
