Olej II.
Kapitola druhá
Zahleděl se do jídla a snažil se rozpoznat k čemu by se ta věc určená k požívání dala přirovnat. Nakonec došel k závěru že bude lepší nepřemýšlet z obavy k čemu by tímto postupem došel. A tak se na jídlo nedíval a mechanicky ho vkládal do úst a pozoroval jídelnu. Nebylo na ní na první pohled nic zvláštního.
Až po nějaké době si člověk dokázal vypěstovat určitou schopnost vypozorovat jemné náznaky, pohledy, letmé pohyby rukou ... A to všechno propojené do dokonalé non -verbální komunikace vytvářelo zvláštní prostor. Do jídelny severním vchodem vstoupil doktor Gregorov, měl na starosti bio implantace, nevděčná a poměrně smutná práce. Navzdory tomu byl doktor Gregorov člověk který pro úsměv nebo vtip nešel daleko. Jeden z mála lidí který měl přístup do místnosti se srdcem růžové barvy. Přistoupil k senzoru, elektronická čočka naskenovala jeho zorničku a poté si vzal tác a šel pro jídlo. A v tom okamžiku se to začalo odehrávat, Gregorov se podíval na laborantku stojící ve vedlejší frontě a prázdný tác si dal pod paží. Laborantka gesto opětovala, a kelímek na pití uchopila tak že malíček zasunula pod jeho dno. Gregorov pochopil a poklepal na svůj kelímek. Komunikace skončila a vše bylo domluveno. Jídelna plnila více funkcí než jen prosté doplnění energie. Usmál se a pokračoval v jídle.
Pozoroval jak sedí u protějšího stolu. Byla zády k němu, vždy viděl jen její krásné tmavé vlasy. Renata pracovala v oddělení pro vyhodnocování výsledků. Už nějakou dobu se snažil s ní promluvit ale nikdy nebyla vhodná příležitost. V jídelně to možné nebylo díky hloupému zasedacímu pořádku a mimo jídelnu to bylo obtížné, každý pracoval v jiném patře. Před pár dny se mu podařilo jí do kapsy vsunout papírek při odchodu z jídelny a dnes dostal odpověď v podobě stejného papírku. Nenápadně mu ho vsunula do kapsy, nevšímal si ho a šel dál. Vyšel na chodbu a vracel se do servisní místnosti. Procházel kolem oken do laboratoří ale už se tam nedíval. Není přece jeho věc co se tam odehrává, on se snaží přežít na tomhle šíleném místě. Vstoupil do technického zázemí komplexu a s úlevou se posadil. Vytáhl papírek a na jeho druhé straně bylo napsáno: S 15, P 24, D 18, 1985 Q ... Okamžitě to pochopil. Srdce se mu rozbušilo jako o závod. S vyjadřovalo sektor komplexu, P patro a D dveře místnosti ... A protože nebylo možné přesně určovat čas, personál se naučil místo hodin užívat jako časovou směrnici hlášení Cpsl o aktuálním testu. Q byla tedy sekvence při které se potkají. Několikrát se zahleděl na papírek aby si přesně zapamatoval údaje v něm napsané a pak ho zmuchlal a odhodil do propasti pod sebou. Papírek letěl vzduchem a v té hloubce byl vidět záblesk jak se vzňal pod náporem horkého vzduchu. Zapnul radio a natáhl si rukavice. Začal opět pracovat a přemýšlel co se stane. Bylo to velké dobrodružství, nikdo nevěděl co se stane když cpsl zjistí ... Ta představa mu vyčarovala na tváři úsměv. Vždyť je to jedno, tady na tom nezáleží. Ta společná chvilka za to stojí. Dá tomu všemu alespoň nějaký smysl. Najednou se ho zmocnila panika. Uvědomil si že když tehdy vložil svůj papírek do kapsy Renatě, vzdal se. Stal se z něj zlomený člověk, člověk který přestal věři respektive začal věřit. Přišel o poslední naději. Veškeré jeho naděje, pocity a nejasnosti ... Všechno bylo důkladně zničeno pošlapáno, vymazáno tou všudypřítomnou realitou. Tím krásným, vlídným hlasem který všechny každý den, týden, měsíc, rok ujišťoval že vše je jak má být. Jenom oni a nikdo jiný. Poslední naděje. Vše co konáte je promyšleno a naplánováno, nic se neděje bezdůvodně. Poslouchejte, pracujte, nevnímejte. Jednou se to podaří. Uvěřil, akceptoval to co měl před očima. Zůstal sám, jinak to přece není možné. Už mu na tom nezáleželo, podlehnout a uvěřit bylo snadné. Je to jako když vám někdo nabízí sladkost, je tak lehké ji přijmout a vychutnat do samotného konce a zapomenout na to jak je nezdravá, hlavně když tak báječně chutná.cteni
Ozval se hlas sladkého teroristy, vlídně ho požádal aby se odebral na svůj pokoj. A co nejpokorněji mu poděkoval za kvalitně odvedenou práci a popřál mu pěkný večer. Co na tom záleží že kdyby neuposlechnul byl by okamžitě usmrcen. Oprava tento výraz je zakázáno používat, byl by vyřazen z evidence stálého personálu. Došel k výtahu a čekal. Monitor odpočítával patra klesajícího elevátoru a najednou se ukázal Gregorov. Pozdravil a nastoupil do výtahu. "Kam to bude otázal se" Gregorov vytasil úsměv od ucha k uchu a pravil: "Dnes to bude 24 patro" a větu pdtrhnul šťastným povzdechem jako když se vám podaří urvat poslední kousek lahodného zákusku ve frontě plné sladkomilných cukrožroutů. Situace byla jasná, oba vědí o co se jedná. Pokynul na Gregorova hlavou a stisknul 24. Došel ke svému pokoji, dobrovolně odevzdal svou zorničku k službám čočce kamery. Byl vpuštěn, jako vždy už pět let. Došel ke stolku a vzal z něj fotografii, posadil se pozoroval ji. Hladil její povrch a před očima měl vzpomínku na život který už není a nikdy nebude. Život který ani nebyl, nic přece nebylo. Zašeptal miluji tě. A fotografii uložil do skříňky. Zabzučelo relé a otočila se k němu kamera. Byl by přísahal že to zašeptal tak tiše jak jen to bylo možné. Ozval se tichý zvuk zoom který si jej zaměřil. Tvářil se neutrálně. Tahle absurdní situace vzájemného pozorování trvala asi minutu a poté se kamera odvrátila do standardní polohy. Přešel ke stolku a vzal si připravenou večeři a ulehnul na vzorně ustlanou postel. Večeře jsou kupodivu poživatelné, nikdy nechápal jak je možné že oběd je tak odpudivá záležitost o které nutně máte pocit že když si pro něj nedojdete tak on za váma přicupitá sám a večeře je skvěle poživatelná. Přemýšlel a představoval si jaké to bude, až po pěti letech vezme někoho za ruku a ucítí to teplo. Nebude to spalující žár oleje, bude to krásné teplo dívčích dlaní. Nevěnoval pozornost upozornění Cpsl. Ozvalo se cvaknutí, dveře pokoje jsou uzamčené, ucítil jemné píchnutí injekce a pak už jen vlídný hlas přející mu dobrou noc. Usínal poprvé za ty léta s krásnou představou ...
