Šedivý déšť
11.10.1985 Praha - Fakultní nemocnice Motol - Oddělení dětské Onkologie. 4 Patro. 8:31 Hod.
Prší, stále prší. Stojím u okna a pozoruji velké okno, po kterém stékají kapky deště. Měl jsem trošku štěstí. Tím oknem bylo možné přehlédnout celou pláň až na protější silnici kde byla zastávka autobusu. Vždycky tam jezdil Ikarus, červený autobus s kloubem. Ta pláň bylo ošklivé staveniště, samé bláto a nikdy tam nikdo nebyl. Jen stavební stroje v dešti stojí už několik měsíců na stejném místě. U toho okna stojím pořád. A pořád koukám na jedno místo a čekám. Občas nemůžu, protože přijde sestřička Iveta a pak musím jít s ní. Je moc hodná, ostatní mlčí nebo se tváří moc vážně a je mi z toho smutno. Minulej rok jsem tady byl novej, prvních pár nocí jsem proplakal polštáře asi tři. Vždycky někdo přišel a dal mi nový. Ale pak už nikdo nechodil. Ale to nevadilo, protože na pokoji nás bylo pět. V noci když nikdo nešel a já měl mokrý polštář mi dala svůj jedna holka. Jmenovala se Lenka. Už umřela. V pátek. Já ten polštář mám ... A myslím že ho budu mít vždycky. Je růžovej a je na něm vyšité srdíčko, a pak je tam nápis Lenka. Asi aby o něj nepřišla. Michal si dělá legraci, že je holčičí, ale mně to nevadí. Řekl jsem si, že už nesmím brečet, abych ho nezničil. Michal mi ukázal, co dělá večer. Každý večer se vyplížíme ven a jdeme na můstek na oddělení. Je tam vidět na halu a náměstí kde přijíždí sanitky. V noci blikají modrým světlem a nás baví se na to koukat. Je legrační, jak všichni rychle běží k nim. Když nás to už nebaví tak chodíme po chodbě a občas nás někdo chytne.
12.10.
"Soudruhu primáři na dvojce leží pacient a je připravený. Jedná se o sideropenickou anemii. Dnes v noci došlo k silnému krvácení. Potřebuji vědět, v kolik hodin začneme." "Kdo prováděl noční zásah u pacienta sestři?" "Doktor Sobota, soudruhu primáři" "Výborně, zavolejte mu hned. Chci, aby byl připravený. Začneme s operací v 10:30 hodin."
Ležím a nemůžu se hýbat. Bolí mě nohy. Koukám z postele na okno a představuji si, jak přijíždí autobusy. Na pokoji je ticho, nikdo nic neříká. Jen všichni na mě koukají. Michal se mě ptal, jaké to bylo. Já nevím, nevím, co mám říct. Bolí mě nohy. Moc si toho nepamatuji. Říkám, že si pamatuju jezdící světlo. Koukal jsem na strop a pozoroval, jak jedna zářivka za druhou utíká chodbou. Danka sedí u postele a hraje si s kartáčkem na zuby. Vadí mi, že všichni mlčí. Vím, co si myslí. Danka mi podala polštář. "Na, vem si ho" Slyšela kroky a já taky. Vždycky když pro někoho z nás jdou tak slyšíme dlouho kroky a pak ten zvuk jak přeskakují kolečka. Nemohl jsem otočit hlavu, ale po hlase jsem poznal sestřičku Ivetu. "Tak pojď, projedeme se jo…? Pojedeme za panem doktorem. A pak mám pro tebe překvapení. Bude se ti to líbit." Já nemyslím na překvapení. Myslím na svou mámu a na Lenku. A na to že mě bolí nohy. A na to že nechci umřít. A na spoustu dalších věcí, na ty autobusy. Přemýšlím, jestli ty stroje venku budou pořád stát tam kde teď. Snažím se na nikoho se nedívat. Tak jsem se rozhodnul, že budu mít zavřené oči a představoval jsem si, že se probudím doma. Sestřička říká, že jsem statečný. Já nemám strach, jenom tam nechci. Sedím a jedeme chodbou, je tu najednou spoustu lidí. Ale už se na mě nedívají. Dívají se jinam. Já bych se díval. Jako jsem se díval na Lenku, když jela. Držím její polštář a vjíždíme do velké místnosti. Všude stojí moc lidí v bílém. A je tu šero. Všude je šero a šedivo ale tady je uprostřed místnosti takové světlo. Sestřička Iveta mi chce vzít polštář, ale já jí ho nechci dát. Stejně mi ho vzala. Přišlo mi to nespravedlivé. Když ležím tak koukám na stěny a počítám malé kachličky… Napočítal jsem jich 5. Pak jsem se asi začal dusit. Už nevím, koukám jak sestřička ke mě běží a pan doktor něco křičí na ty lidi kolem. Je mi jich líto nevím, proč na ně křičí.
Byl jsem mrtví. Nebo jsem si to aspoň myslel. Slyšel jsem hlasy kolem a bylo mi zle. Vím, že mě někdo vzal za ruku. Myslím, že to byla Lenka. Přemýšlel jsem, jestli tma a ticho je to, kde je teď Lenka. Ale to bych pak musel být s ní. Ale neviděl jsem jí. Chtěl jsem jí říct, že ten polštář mi vzala sestřička. Ale nemohl jsem se pohnout ani mluvit. Nic jsem neviděl a cítil jsem bolest. Pak už jsem necítil nic. Asi jsem umřel.
Zvláštní. Když jsem otevřel oči nevypadalo to, že jsem umřel. I když jsem to nedokázal posoudit. Ale napadlo mě, že asi jsou mrtví všichni. Byl jsem na pokoji a kolem stál každý. Ale nikde jsem neviděl Lenku. Bylo mi smutno že nejsem mrtví. Danka mi dala její polštář a já byl rád, že ho zase mám. Nemohl jsem mluvit, ale přikývnul jsem, když mi Michal řekl, že zase budeme koukat na Sanitky. "Děcka no tak, koukejte se vrátit do postele. Šup." Každý se vrátil na svou postel. "Soudruhu primáři, pacient je stabilizovaný. Krevní tlak v normě, EKG a životní funkce také. Krvácení bylo zastaveno, a pokud se nedostaví recidiva doporučuji propustit do domácího léčení." "Já bych s tím počkal, kolego. Pacient tu zůstane ještě měsíc. Nerad bych se dočkal dalších drenáží. "
Pár dní jsem jenom ležel a spal. Michal mi večer vyprávěl, jaké to bylo. Občas přijela sestřička a musel jsem s ní. Už jsem si zvyknul. Zvyknul jsem si na to jak je všechno stejné. Déšť, každý den injekce. Stejné autobusy, horké mléko… Nesnášel jsem ten hnusný škraloup, který plaval v hrnku. Občas nám sestřička donesla sušenky. Říkáme jim Vlnky. Když jsem pak mohl chodit tak jsem zase stál u okna. Ty stroje jsou pořád na stejném místě. Asi to tak má být. Každý má někde být a tam prostě je. Já jsem tady, Danka je tady, Michal je tady. Budeme tu třeba pořád. Ale proč tu není Lenka? Stýská se mi. Řekl jsem to Dance… O těch strojích. Řekla mi, že na nás neprší. Tak jsem jí dal svojí sušenku.
Už je to rok. Prý už jsem tady rok. Sestřička říkala, že už brzo půjdu domů. Ale nevím, nezdálo se mi to správné. Asi tady mám být. Jako ty stroje venku. Co bude s nima? Zeptal jsem se. Nikdo mi nic neřekl. Zeptal jsem se co Danka a Michal. Sestřička Iveta mlčela. Každý tady dost často mlčí. Zeptal jsem se na Lenku. Jestli ji ještě někdy uvidím. Řekla, že ne. Že Lenka se má hezky a že já potkám spoustu kamarádek. Věděl jsem, že to není pravda. Ale nic jsem na to neřekl. Taky jsem mlčel.
Večer za mnou přišla. Myslel jsem, že jdeme na injekci. Ale šla se mnou do sesterny. Dostal jsem překvapení. Taková hra. Jmenuje se to člověče nezlob se. Učila mě to hrát. Akorát že vždycky musela nějaká sestřička odejít. Ale i tak to byla zábava. Hrál jsem to s kamarády na pokoji. Byla to zábava. Jednou jsem stál u okna a koukal na silnici. Musel jsem tam stát dlouho. Ale když už bylo šero a skoro jsem neviděl tak přijel ten správný autobus. I na tu dálku jsem viděl, kdo z něj vystoupil. To byla moje máma. Vytrhnul jsem se sestřičce a utíkal chodbou. Nikdy jsem nebyl tak šťastný. Když jsem zase konečně objal svou mámu.
Jel jsem domů a odvážel jsem si s sebou hru a polštář. A jednu dobrou kamarádku Lenku.
-END-
