Olej IV.
Kapitola čtvrtá
„Chybovati je lidské, ale zpackat něco tak, aby už to nešlo opravit, to dokáže jen počítač.“
Další den. Další vlna očekávání. Nešlo to naprosto přesně definovat, ale zdá se, že se děje něco zvláštního. Artur si pomalu všímal maličkostí. Jak to jen říct, jeho pracovní směna byla náraz o něco kratší. Během několika dnů se stal vedoucím oddělení technické údržby systému. Měl nejasný pocit, že se mu Cpsl snaží něco naznačit. Ne, omyl, ona na něj přímo tiše křičela: „Budeš mlčet že … ?“ A on jí tiše odpovídal ano. To když přijal místo vedoucího technické údržby. Ach ty obědy. Dostával nyní porce, o kterých se dalo směle tvrdit, že jejich požití není v rozporu s nějakým přírodním zákonem. Občas u jídla seděl a řešil otázku svého svědomí. Takové malé hlásky někde uvnitř jeho těla mluví a mluví a ne a ne mlčet. Ale vše je otázkou argumentace. Pokud se člověk naučí dívat se na život i jiným pohledem než vlastním, otevřou se mu nové možnosti překračující jeho osobnost. Byl již smířen s novým životem, dokonce začínal komunikovat s personálem a dnešního rána se přistihnul, jak vtipkuje. U snídaně si vzpomněl na jeden vtip. A dal se do vyprávění: „Milenci v ložnici po milování: Ona: "Máš mě rád?" On: "Ano mám." Ona: "Uděláš něco pro mě?" On: "Všechno na světě."
Ona: "Nevyvolávej mě zítra z matiky." Samozřejmě první kdo se ozval, byl doktor Gregorov. A propuknul v bujarý smích. Není se co divit, očividně si vzpomněl na svou cestu do 24 patra. Jeho nálada byla oproti ostatním, snad s výjimkou doktora Gregorova, nedostižná. Ovšem začínal si uvědomovat, že není zrovna žádáno, aby svou náladu takto projevoval. Po jídle se odebral do kanceláře. Jeho práce spočívala nyní v inspekcích technického zařízení. Obcházel sektory a laboratoře a kontroloval vše, co spadalo do jeho pravomoci. Usadil se v křesle a započal administrativu. V tom se hlásky v jeho nitru opět pronikavě hlásí o slovo. Nemohl odolat a začal přemýšlet. Otočil se ke kontrolní obrazovce a promluvil. „Cpsl, žádám o personální informaci podle protokolu ESP 25.“ Na obrazovce se ukázala známá tvář krásné ženy a s úsměvem pravila: „Specifikuj prosím, svůj požadavek Arture.“ Zamyslel se a poté pravil: „Zajímají mě informace o aktuálním personálním zařazení subjektu číslo: 2583.“ Tvář Cpsl zůstala na okamžik bez výrazu a tiše pozorovala Artura. Ozvalo se cvaknutí zoom a kamera umístěná v kanceláři se detailně zaměřila na jeho tvář. Poté počítač promluvil chladným hlasem oproštěným od obvyklého jemného zabarvení. „Subjekt číslo 2583 byl vyřazen z databáze“ Artur sebou škubnul a otočil se za stůl. Zvracel na kovovou podlahu a svíral madlo stolu. Subjekt číslo 2583 byl jeho předchůdce na pozici vedoucího technického oddělení komplexu…
Žádný člověk sám před sebou nikdy nedokáže uniknout. Můžete dělat, co chcete. Jíst ovoce, přestat s kouřením, dobře se oženit, napráskat svého šéfa a každý měsíc přispívat na dobročinnost. Ale nikdy se neschováte, před vlastním JÁ. Hlásky vás vždy dostihnout ať jste, kde jste. Seděl s tváří opět zlomeného člověka a hleděl na tu tvář na obrazovce. Pomalu si uvědomil, co se stalo. Uvědomoval si, jak počítač uvažuje. Není to člověk, odměna za to co učinil, nemohla být zadarmo. Nemohl uvěřit tomu, že ten stroj zavraždil člověka, aby on mohl usednout na jeho místo. V očích Cpsl se však nemohlo nikdy jednat o zločin. Výměna hardwaru. Nic víc, nic míň. Logický krok. Algoritmus Cpsl vyhodnotil situaci jasně. Jednotka bez určení se stává nepotřebným absorbentem energie a její uchovávání v podobě zálohy je neekonomické. V zájmu zachování hospodárnosti energetického rozpočtu byla tato jednotka vyřazena s poukazem na její budoucí nahrazení pomocí laboratoře.
Pozoroval tu dokonale krásnou tvář a cítil, jak se z jeho obličeje pomalu vytrácí výraz. Připadalo mu, že jeho tvář je teď dokonale bezvýrazná stejně jako dokonalá ale neživá tvář počítače. Stával se součástí něčeho, co nedokázal chápat. Vyjmul ze zásuvky stolu ústní sprej a osvěžil svůj dech. Na informačním panelu vstupních dveří se změnil nápis. Hlásal: Vedoucí technického oddělení – Artur Smith. Vyšel na chodbu a teprve nyní dokázal zcela dokonale pochopit tváře lidí z laboratoří. A co víc do jedné laboratoře nyní mířil. Zastavil se a pozoroval ono růžové srdce na vstupních dveřích, přistoupil a nechal paprsek červeného světla proniknout do jeho sítnice. Mechanický hlas mu oznámil, že vstup do laboratoře je povolen. A vydal mu sérii pokynů nutných k pohybu po komplexu této laboratoře. Vešel do místnosti. „Dobrý den Arture.“ Zaznělo sborově od všech dětí. Stál a pozoroval. Odpověděl jim. „Ahoj děti, jak se vám daří?“ V tom okamžiku se tváře všech dětí otočí zpět k monitoru bez jediné odpovědi. Nechápal, otočil se k oknu, které směřovalo do místnosti a plnilo funkci pozorovací buňky. V okně zahlédnul Gregorova v bílém plášti. Proběhla výměna pohledů, Gregorov se na něj krátce podíval. Poprvé viděl v Gregorově tváři trochu smutný výraz. Pohled člověka, který ví, jak to tady chodí a který se zde nedokáže schovat před hlásky. Pohled byl krátký ale za to vzájemný a vyjadřující pochopení. Vešel do místnosti určené pro revize. Ustrnul se. Pozoroval oválnou místnost, stěny jsou obložené ocelovou rezonanční deskou. Podlaha je tvořena materiálem připomínajícím zvláštní druh bílé gumy. Strop místnosti je vybaven nosným zařízením, na kterém jsou umístěny detektory. Otevřel v notebooku složku s evidenčním číslem přiděleném tomuto místu. A četl seznam. Detektory všeho možného. Pohybu, Bio-funkcí, zvuku, tkáňové detektory, teploty, kamery, rentgeny. U stropu bylo instalováno zařízení schopné zaznamenat vše, co se odehrává v lidském organismu. U vchodu ho uvítal technik. „Dobré ráno pane Smithe. Vítejte v katovně“ Artur se zarazil… Cože to? Kde? Technik sebou škubnul a znejistěl. Vy jste nečetl informační oběžník…? Dotázal se technik. Artur se zamyslel a uvědomil si, že měl onen dokument na stole, ovšem vzhledem k události, která ho dopoledne potkala v kanceláři, oběžník zapomněl přečíst. Vysvětlil tedy svou situaci, obratně lhal o důvodu, který mu znemožnil dokument přečíst a požádal technika o doplnění informací. Technik evidentně nebyl nadšen tím, že má vysvětlovat vedoucímu smysl tohoto místa. Proč tomu říkáte katovna? No, protože zde umírají. Kdo zde umírá? No přece, vždyť víte. Ti co sedí vedle. Podívejte, měl jste si nejdřív přečíst dokumentace. Tohle není vhodné místo ani doba připravit vás na, jak to říct, realitu tohoto místa. Moment, co na podlaze dělá ta krev? Technik se podíval na podlahu a zaklel. Omlouvám se, máme fofr se snímačem pohybu. Musíme ho vyměnit, zapomněl jsem na tu krev, hned sem někoho pošlu, aby to odstranil. Za pár hodin začne další série a detektor musí běhat … Pane Smithe, chápejte, je nás jen pár desítek. To jistě víte. Tenhle komplex se nedá v tomto počtu ani zdaleka udržet v bezproblémovém stavu. Myslel jsem, no prostě potřebujeme lidi. Můžete s tím něco dělat ne? Nedostatek personálu technické údržby v této části komplexu zdržuje testy. Moje parta maká už 14 hodin. Artur si uvědomil závažnost situace a ujistil technika, že se na personální situaci koukne a pokusí se něco udělat. Artur se vrátil k tématu a znova se zaměřil na tu krev a účel této místnosti. No dobře když to chcete slyšet ode mě pane Smithe. Zavrčel technik … Tato místnost je určená k usmrcování pokusných objektů. Uvnitř stěn jsou umístěny jednotky UDO. Čili zbraňové systémy různého charakteru. Plamenomety, kulomety, lasery, různé druhy kyselin, včetně tekutého dusíku, echo zbraně, a tak dále … Máme jich tu celkem 15. Je to relevantní výběr systému zbraní běžně užívaných v boji. Subjekt, který sem vstoupí, je vystaven účinku náhodně zvolených zbraní. A během testu počítač skenuje údaje o životních funkcích objektu. A vede statistické záznamy o jejich poškození , o době jejich hojení. Nevím přesně, co vše se vyhodnocuje. Ale na základě výsledků jsou v laboratoři provedeny změny na struktuře DNA dalších pokusných subjektů. Vše pravděpodobně směřuje k vytvoření subjektu schopného odolat.
To je tak vše co vám mohu říct. Artur stál jako přilepený k podlaze a cítil mravenčení v prstech. Ani ne tak z informace kterou dostal, někde hluboko v sobě to již léta tušil. Ale z toho jak mu ji technik podal. Připadalo mu, že ve slovech, která technik vypouštěl z úst se zračí naprostá rutina. Žádný náznak emocí. Pravděpodobně zde již pracuje tak dlouho že totálně otupěl. Přijmul realitu a odpoutal se od ní. Artur poděkoval a dodatečně slíbil, že se opravdu podívá na otázku technického personálu zde. Mírně se mu točila hlava, snažil se tu maličkost ignorovat a vracel se severním průchodem do zadní části této laboratoře. Formulář hlásal revize inkubačního zařízení. V další místnosti stály vertikálně postavené průhledné, snad skleněné, inkubátory naplněné rosolem a v nich spala malá tělíčka dětí. Vysunula se mechanická ruka a uchopila jeden inkubátor. Zvedla jej do výše a přesunula doprostřed místnosti. Zde byla automaticky odpojena podpora života a malé dítě začalo křičet. Právě se narodilo. Mechanická ruka dítě jemně uchopila a přenesla ho do zvláštního válce ozářeného modrým světlem. Artur nevěřícně sledoval dění kolem. Rozhlížel se po místnosti. Přistoupil k válci a pozoroval dítě. Netušil zda se mu to zdá, ne to není možné!!! Šel ještě blíže a viděl, jak se rysy malého dítě ve tváři mění. Celé jeho tělo se rychle měnilo. To dítě stárne, ono stárne! Vykřiknul zděšeně Artur. A poté ztratil vědomí. Když se probral, zjistil, že leží na podlaze a netuší, jak dlouho byl mimo. Otočil hlavou a viděl malou holčičku v krásných šatech, jak nad ním stojí a říká: Dobrý den Arture. Pak se otočila a prošla dalším průchodem do místnosti, aby se přidala k dalším dětem. Pomalu se zvednul a otřel si oblečení. Něco mu říkalo, že byl mimo alespoň hodinu. Viděl čočku kamery jak ho stále a s maximální pečlivostí sleduje. Už to vše chápal, bylo mu jasné, co se zde odehrává. Děti jsou geneticky pěstované. V určitém bodě je jejich urychlené stárnutí zastaveno a jsou psychologicky manipulovány a připravovány na svůj osud. Poté je jim opětovně geneticky upravena rychlost stárnutí na požadovaný věk pokusného subjektu. Pak začne série testů v té místnosti. A to je konec jejich životního cyklu. Na základě údajů jsou další vzorky upraveny. A tak to jde dál dokud Cpsl nedosáhne požadované úrovně odolnosti. Vypotácel se ven k vstupním dveřím laboratorního komplexu. Strašně ho bolela hlava, informace které získal jej nepřekvapují. Daleko více ho děsila představa, že to co celé ty roky tušil a zároveň to co se snažil nevidět je pravda. U dveří stál doktor Gregorov. Arture, vím, jak se cítíte a jak vám asi teď je. Nemohu Vám pomoci ani Vám neřeknu, že je vše v pořádku. Nemohu dělat v podstatě nic. Ale to nemůže nikdo. Jen si uvědomte, že na to nejste sám. Teď jste v pozici, kdy se spolu budeme vídat častěji. Budu potřebovat určité reporty. Jste odpovědný za spoustu lidí. Já to celé chápu a vím jak Vám je. Ale seberte se. Technici ve vás vidí oporu a autoritu. Musíte se tak chovat. Jsou na tom stejně. Byl bych rád, vlastně vás žádám, zastavte se u mne na pokoji na kávu. Musím Vám sdělit pár důležitých věcí které by jste měl slyšet ode mě. Artur poděkoval a slíbil, že následující den se zcela jistě dostaví. Odebral se domů, na chodbě, ve výtahu všude pozoroval lidi.
Mlčky přemýšlel nad tím, jak ti lidé mají snadný život když nevědí , co se tam uvnitř odehrává. Vlastně, stejně jako měl i on. Byl nenápadný, a pokud akceptoval určitá pravidla do jisté míry duchovně svobodný. To vše vyměnil za něco o čem si myslel, že naplní jeho život. Nyní zjistil, že jeho život naplnilo zcela něco jiného. Dohoda, kterou uzavřel se mu vymkla z rukou. Led, na kterém bruslil se pod ním prolomil. A on padá níž a níž. Když vstoupil do pokoje posadil se na postel a už nepřemýšlel. Jeho mozek zcela rezignoval na jakoukoliv intelektuální činnost. Jen tupě zíral na protější stěnu. Na informačním panelu u jeho postele svítil nápis: PŘÍCHOZÍ ZPRÁVA. Kliknul na monitor a otevřel zprávu. Stálo v ní: Toto je systémová zpráva personálního charakteru. V souladu s vaším zařazením se mění vaše umístění v sektoru ubikací. S okamžitou platností vám byl přidělen pokoj číslo 267. Na opuštění této ubikace budete upozorněn. Dočetl zprávu. Ani ho už nepřekvapilo že pokoj číslo 267 sousedí s ubikací, ve které bydlí Renata. Raději nepřemýšlel nad tím jakou logiku Cpsl použila při změně jeho ubytovacích prostor. Jen věnoval jeden zvláštní pohled do čočky kamery a ulehnul ke spánku.